Březen 2013

konec?

31. března 2013 v 14:31 | Lexie Weird.

Omlouvám se.

Asi víte, co vás čeká. Ano na tomto blogu končím. A přesouvám se na ten druhý, kdokoliv kdo by mě zájem vědět adresu toho druhého. Tak bych vás strašně ráda poprosila, aby jsme mě kontaktovali na:

Nicol.Lette.Tureckova@gmail.com

Byli, jste a vždycky budete úžasní. Mám vás moc ráda. Blogy, které jsem měla ráda, věřte nebo ne, jsem si našla a kontaktovala tak či tak, i když oni o tom možná neví /:D/.

Lexie Weird.

Jsem ztracená. Proč je tomu, tak vždy?

26. března 2013 v 21:34 | Lexie Weird.
Nemám tušení, co si počnu.
Víte, tento blog mám opravdu ráda. Ale. Proč je skoro všude to protivné ALE? Řekněme, že to není to, na co jsem na začátku založení přemýšlela. Všichnisi zvykli, že je to o MĚ. A já chtěla blog, co bude jen o VÁS. Marně. A proto jsem si v sobotu narychlo založila nový blog. Mám pocit, že to bude první blog, kterého se budu držet dlouhou dobu. To, ale neznamená, že s tímto blogem prásknu a je to. Jen chci říct, že tam píšu delší články, více slov, pocitů, celkově všeho.

A pomáhá mi to, dělá mi radost, když tam naleznu ty krásné komentáře. Už se tu jednou objevil odkaz. Podruhé ho bohužel nedostanete. A jak to bude s tímto blogem? Řekněmě, že bude pokračovat, ne tak aktivně, jako ten druhý, ale mám pro vás připraveny články, takže teoreticky, by se tu mohly objevit. Na komentáře k předchozímu článku, odpovím později. Hlavně na dotazy ohledně ikonek na plochu. A krásné prázdniny. Nejen krásné, špičkové, ať se vám daří. Jdu najít nějaký dobrý obrázek a půjdu do vany.

Nevermind252-d56ebec6c367f490c732_large
Tumblr_mkaaokhtng1s850z4o1_500_large
Tumblr_mk6tj6vjsr1s7uyh0o1_500_large

Tips ― Na téma KREATIVITA

23. března 2013 v 15:58 | Lexie Weird. |  Tips & Methods
V pořadí druhý Tips článek. To nám to letí.
U minulého jsem nevěděla, jak ho pojmout, tentokrát si nejsem jistá, jestli je to vůbec dobrý nápad.

Tak tedy začnu.

Motýlci na louce, pocit čerstvého vzduchu, barvy hrající milióny tóny, hřejivé paprsky slunce, úsměv na tváři, hladivý závan větru, atmosféra jako z filmu a vůně nového života. Hluboký nádech. Stisknutí spouště. Pomalý výdech.

Určité momenty v našich životech si pamatujeme pomocí pocitů, vůní a zablesků vzpomínek. Chcete se cítit lépe? Mít úsměv na tváři? Zkuste, každý stříbřitý kousek vaší skvělé vzpomínky dostat na papír, fotografii, koláž, k sobě do pokoje. Pokaždé, když vaše dílo zahlédnete, spojíte si ho se dnem, kdy jste se měli tak krásně. Nemusíte být kdejaký Picaso nebo Leonardo da Vinci, nemusíte mít drahý foťák a pastelku každé barvy, stačí mít odhodlání, vytrvalost a vaše dílo potěší každého se srdíčkem na správném místě. Je to jako vaše oblíbená písnička. Není oblíbená, protože se vám líbí, ale protože ve vás pokaždé, když jí slyšíte něco vyvolá, poznámka když je to zvracení, tak nejspíš oblíbená nebude. A když si střípkami dobrých vzpomínek vyzdobíte stěny svého pokoje, skicák a nebo poličky, budete se v prostředí, ve kterém se vyskytujete cítit lépe.

Nejdůležitější je být kreativní.

1. Zkrášli svůj pokojík [polep si zeď, využij fotografie z dětství, květiny, obrazy]

2. Začni malovat [malovat můžeš cokoliv tě napadne, čímkoliv tě napadne]

3. Vyjádři své emoce [koláží, šmáranicemi, vodou, zkrátka čímkoliv]

4. Nezapomeň na svůj počítač / notebook [příjemná plocha, vyměň staré ikonky za nové]

Jsi často kreativní?
Cítíš se líp v prostředí, které zdobí tvé dobré vzpomínky?
Jak se vám líbil článek/fotografie?

By the way- vůbec neumím kreslit, mám nekvalitní foťák, ale mám radost z toho, že jsem použila své vlastní fotografie a obrázky. Mám radost z toho, že je to celé jen moje.

2# website story

23. března 2013 v 9:29 | Lexie Weird. |  Website Story
Dobré ránko čtenáři.

To počasí mě děsí. Připadám si jako kdyby byl leden a ne 23. března. Dneska mě probudil pejsek v sedm a nevím čím to, ale spát dál se mi nechtělo, a tak jsem rovnou vstávala. Dala jsi rohlík s máslem a se šunkou, čajík a nějakou tu zeleninu. A šla na čerstvý vzduch. Legrační je, že jsem napřed vyšla jen v mikině a teniskách. Pak jsem si uvědomila, že není jaro. A oblékla si zimní bundu. Grr.

Včera jsem stihla odpověď na všechny [snad?] komentáře a vůbec jakékoliv reakce. Ale s tím přehrabáváním v nastavení začnu až dneska. Vůbec se mi do toho nechce. Ale mě se poslední dobou nechce nic. Takže se není čemu divit. Na dnešek plánuju hlavně vanu a učení.

Rozepsala jsem si hned několik článků. Ještě se dokopat k dokončení a zveřejnění. Jeden z nich dnes, ale na 99,9% přidám. Bude to Tip. Taková moje vlastnost. Moje věc. Můžete se těšit, že tam budou nějaké fotografie. No a já se dám do práce. Mějte se, smějte se.

dneska jsem ho nepotřebovala / ranní procházka

snaž se! probojuj se ven, sluníčko / pěkný pozdrav hned po ránu -_-

včerejší TVD, odpočívej v pokoji Lexie / Team Klaroline ♥

někdy v lednu s tatínkem / vaše ošklivé káčatko

1# website story

22. března 2013 v 20:49 | Lexie Weird. |  Website Story
Dobrý večer drazí přátelé.

Rozhodla jsem se, že budu psát website story, jak jsem na začátku blogu měla v plánu. Budou to krátké články, o tom jak se momentálně citím, co mám v plánu. Nejprve se vám chci omluvit za mou neaktivnost, na všechny reakce k článkům odpovím. A mám pro vás připravených hned několik článků.

Mohli jste si všimnout, že jsem k layoutu přidělala menu, co bylo u minulého. Chybělo mi. A takhle je to...přehlednější. A malá informace, článků jako byl ten minulý, tu bude spousta v rubrice Find Your Way. Trochu to tu ještě překopu a zase budu aktivnější. Můžete mi sem psát nějaké návrhy, co by jste tu chtěli vidět.

Mimochodem mám se skvěle, ve škole je to sice ofous, ale i tak mám na tváři pořád úsměv však se přesvědčte sami. No a teď jen počkat než se mi dostahuje nový díl Upířích Deníků.

dnešní zevl v postýlce se sluchátkama /dnešní výprava do školy

ona nikdy nezklame ♥ / úryvek z Upířích Deníků

I was supposed to do great things ♫♪ / dnešní pohodička s chlupatýma ponožkama

učení pozemáku / Hra Lží : Sara Shepardová


Místo, kde chci žít.

17. března 2013 v 17:48 | Lexie Weird.
Místo, kde chci žít. Většina blogerů pojme článek na tohle téma, sáhodlouhými bláboly o Francii, NY nebo třeba Moskvě. Řekněme, že já nebudu tento případ. Při takovém tématu se mi otevřelo spoustu dveří. Myšlenka na to, že každé místo je krásné a zároveň stejné mnou pluje jako voda na řece po bouřce. Nezáleží na tom, kde se nacházíme, jaká je zde kultura, tradice, záleží především na lidech. Kde bych chtěla žít já? Nikdy se mě na to nikdo nezeptal, nikdy jsem ve skutečnosti nepřemýšlela nad takovou otázkou. Možná jednou v noci před spaním, těsně před tím, než jsem se ráno probudila s oslintaným polštářem, že by se mi zdálo o vysněném místě? Je to banální otázka. Ptát se na přání, které se stejně nevyplní. A odpověď jako: ,,Jsem přesně, tam kde chci být.", větší klišé nelze očekávat.

Nejprve vás varuju, že pokud jste teenka, která věří, že si jí jednou vezme někdo slavný a nebo pokud se chováte příliš vyspěle, a přitom doma sledujete Disney Channel, prostě tento blog ukončete a vymažte ho z historie. Protože pak nechci slyšet připomínky o tom, jak jsem vám sundala vaše růžové brýle. Všechny ty velice vyspělé státy, které jsou samostatné a vůbec nejsou na pokraji krachu, píčovina bijící do očí. Při tomhle tématu, mě omluvte jakékoliv slušnosti nebo diskrétnosti. Opravdu? Vždyť je teď zadlužený úplně každý, i malé děti, kterým už rodiče stihli založit stavební spoření. A bohatí lidé? Zadluženost není jen o penězích, ale i informacích, které musí zůstat pod pokličkou. Šach mat.

Tumblr_mjpsvit7hp1qhavevo1_1280_large

Dovolím si tedy začít. Chtěla bych. Jo, tohle slovo tu najdete biliónkrát. Chtěla bych žít na místě, kde by mě ostatní chápali. Je to docela otevřené téma v časopisech, kde vám do hlavy strkají falešnosti o tom, jak je správné být sami sebou. Ale přitom? Na každé stránce je několik reklam a časopis musí projít složitým procesem, než může vyjít na povrch. A přesně takoví lidé vám radí o tom, jak být sami sebou. Radí vám máma dvou dětí, která si musí vydělat na živobytí a tak píše cokoliv, co by upoutalo pozornost čtenářů. Jako, že se Miley Cyrus ostříhala. Šokující objev. Dám si brambůrek a budu pokračovat ve čtení, ale ne já ztloustnu. Všude slyším hesla jako ,,Buďte spokojeni sami se sebou.", ,,Každá velikost je pěkná." a pak vidím, jak v samém magazínu radí, jak zhubnout? Nevím, kde jsem se to dostala, ale už i marťani čurající prstem z filmu Scary Movie, dávají větší smysl. Jak vám může radit o tom, jak být sám sebou někdo, kdo dostává šílené deprese a předstírá falešný úsměv? Lídé říkají, jak vás chápou, ovšem byli někdy ve vaší situaci? Ocitli se na vašem místě? Nikoliv. Nemůžou vás litovat, vžít se do vaší situace, chápat vás. Jediné, co mohou dělat je respektovat vaše činy, reakce, vás samotné. A až na přebytek egoistů a lidí s ironií a naivitou, kteří vám nedopřejí ani pohodlný spánek, jsem ještě nenarazila na jediného člověka, jež by mě chápal takovou jaká jsem.

Tumblr_mhcajzqyyc1rvjaxjo1_500_large

Chtěla bych místo, kde si lidé všimnou, když je něco v nepořádku. Je to asi nejčastější, ten ohromující pocit soudit lidi, podle jejich výrazu na tváři nebo tónu hlasu. Velké procento lidí začiná rozhovor s otázkou ,,Jak se máš?" a velké procento, se ve skutečnosti ani nestará o vaši odpověď, tak jako vy samotní. Představte si to. Představte si, že by jste na otázku ,,Jak se máš?", opověděli upřímně. Mám strach, jsem vyděšená, naštvaná, osamělá, nedoceněná, zamilovaná, nemocná, vyčerpaná, znechucená, zhroucená, na pokraji svých sil. Nikdo se nemá dobře nebo skvěle neustále. Každý má někde v krabici odloženy všechny své pocity, které v něm vyvolávají deprese, pláč, strach. Nevím, odkud se vzala ta každodenní rutina, předstírat, že jsme v pořádku, že vše bude v pořádku. Ačkoliv netuším, od kdy i lidé, které tak moc milujeme nepoznají, že jsme zranění. Na ulici potkáte krásnou milou dívku, dlouhé plavé vlasy, zářivé oříškové oči a drobný nosík. Usmívá se. Jak nemůžete vědět, že pod tím silným zevnějškem, se neschovává někdo nemocný? Trpící anorexií, záchvaty úzkosti, sebevražednými sklony, depresemi, někdo osamělý a zlomený? A když konečně pochopíte, že je něco v nepořádku, tak utečete? Každý člověk si zaslouží strážného anděla, tyhle slova nevznikly, jen tak nahádou nebo díky bohu, vznikly díky lidem, kteří jsou pro nás výjimeční, pro ty, díky nim se cítíme sami sebou.

8545174788_c8b575e52c_large

Chci žít na místě, kde neexistuje nevěra. Nedokážu si představit, že by mi někdo celou dobu nalhával, jak mě miluje a pak by mi probodl záda nabroušenou dýkou. Nedokážu si představit, že bych žila s někým, kdo mi celou tu dobu lže a schovává se za lacinými řečmi nebo dárkami. Ale hlavně tolik zbytečných škod. Když někoho nemilujete, měl by jste mu prokázat laskavost a pustit ho za někým, kdo si ho bude vážit, neměli by jste ho stále držet ve hře lží, která končí slzami a zlomeným srdcem. Vžíjte se do těch malých drobečků, jež vychováváte. Do těch drobečků, kteří vás milují, ať se děje, co se děje. Jelikož ti nakonec skončí nejvíce zranění. Vžijte se do svojí přítelkyně, která je do vás bezhlavě zamilovaná. Představte si, že vše okolo vás vše zmizí. Jste na vše sami. Na to, aby jste to pochopili, aby jste se s tím naučili žít. Stojí to za nevěru? A pokud nevěrou ublížíte někomu, koho milujete. Nechte ho jít, nechte ho žít s někým, kdo něudělá stejnou chybu jako vy. Ale hlavně styďte se za to, co jste udělali, protože vždy máte čas na rozmyšlenou a více možností.

Truth_large

Chtěla bych žít na místě, kde je rozdíl mezi přátelstvím a vztahem. K čemu je vlastně přátelství s výhodama? Viděli jste Kamarád taky rád a musíte to zkusit, aby jste našli soul mate? Nebo jste tak moc osamělí, že potřebujete někoho, kdo vám od toho pomůže? Podle mě jsou to dvě odlišné věci. Ano, nejsem svatá. Skoro každou položku na mém seznamu porušuju a moc dobře to vím. Ovšem nikdy bych si nedovolila nalhávat něco tak jasného. Nikdy bych se nevyspala s někým koho nemiluju. Vlastně nikdy bych se nevyspala s někým o kom vím, že nemiluje mě. Blbost. Je to čím dál, tím častější. Zkalit se na akci, sbalit nějakou kost, zamotat jí hlavu, kamarádičkovat se s ní, na konci jí využít, ve vlastní prospěch a stále se držet historkou o přátelství. I když je to sebevíc výhodné pro obě dvě pohlaví, jak dlouho vydržíte sdílet své imtimnosti s někým koho nemilujete? Jak dlouho vydržíte ho nemilovat ve skutečnosti? Buď je to láska, a nebo přátelství. A nebo ten nový trend. Jako bruslení na tenkém ledu, nakonec se stejně prolomí.

Dea44aee171b5687b901c3b74b59d26f_large

Nejlepší místo pro život, je tam kde neztratíte své milované. Ve skutečnosti můj pohřebený strach, je vlastně strach, že ztratím někoho koho miluji. Není nutné, aby zemřel, ale aby odešel z mého života. Procházela bych si těžkých zapíráním skutečnosti, přetvářkou. Už tak nemám dokonalou rodinu. S tátovy strany mi zbyla jen jeho sestřenice, její manžel a děti. Můj táta nemá nikoho. Já nemám nikoho, kdo by mi vyprávěl historky o tom, jak byl táta malý. Nemám babičku, dědečka. Nedokážu si takový život představit pro sebe. Nedokážu si představit je tu nemít, i kdyby vztahy s nimi, byly sebevíc napjaté. Jednou se mi zdálo o tom, že mi umřela máma. Ten pocit, když jsem se probudila ta prádnota, nejistota, musela jsem se ujistit, že je tu pořád se mnou. Mé zelené oči mi vyplnily obrovské kapky slz, které sklouzávaly po mé tváři a vzpamatovávaly se z toho šoku. Ztrátou mých blízkých bych neztratila jen je, ale hlavně sebe samu. Chtěla bych žít, tak jak by si oni přáli. Přáli by si, abych byla šťastná. Ovšem, jak bych si byť jen na minutu mohla připustit být šťastná bez nich?

526702_10200784721571430_2048639717_n_large

Chci žít na místě, kde se budu mít na koho spolehnout, obrátit. Každý vede řeči o svých nejlepších přátelích. ,,Budeme přátelé navždy." a pak se na facebooku strhne třetí světová a je po přátelství? Nechci přátelství, které bude sdílet postel a oblíbené filmy. Chci přátelství které, bude sdílet tajemství a nedostatky, to které tu pro mě bude, ať jsou naše životy na pokraji zhrocení. Chci někoho, kdo mi o půlnoci zavolá, aby se ujistil, že dýchám. Chci někoho, kdo za mnou přijde, když budu rozrušená, chytne mě za ruce a řekne ,,Jsem tu jen pro tebe.". Ale hlavně chci někoho, kdo kvůli mým problémům hodí za hlavu všechno, ze svého života. Chci někoho, na koho se budu moc spolehnout. Můžete mít přátelství, které splňuje polovinu z toho, co jsem vypsala, ovšem když přichází na řadu problém, kde dotyčný může potopit buď vás nebo sám sebe? Nikdy to není my, když přijde na vážné záležitosti, vždycky jste to vy a on. A já chci místo, kde opravdové přátelství opravdu existuje. Není jen ve filmech nebo představách. Chci zkrátka někoho, kdo pro mé dobro riskuje i vlastní krk. Chci někoho, kdo pohřbí má tajemství a nepoužije je proti mě.

Tumblr_mjaw4fnc1b1s6p665o1_500_large
Tumblr_mjmh8uwmvl1qf9ntao1_500_large

Místo, kde bych chtěla žít, by mělo respektovat jakýkoliv názor. Kolikrát jste někomu řekli, co si myslíte a on se na vás naštval? Kolikrát jste vy sami nedokázali přiznat pravdu? Jak skvělý by byl svět bez toho, aby jsme odsuzovali co si ostatní myslí, i když by to bylo nad míru nenormální. Měli by jsme chápat každého, sami se snažíme o přízeň, o pochopení, ale nechápeme sériové vrahy, sexualní devianty? I v nich nastal moment, kdy se všechno zlomilo. Nenarodili se s tím, stali se tím sami a my bychom to měli respektovat. Na co jsou nám, ovečky v davu? Radši budu z davu vyčnívat a říkat, to co si myslím. To, že říkáme pravdu a své názory z nás nedělá špatné, ale skvělé. Překousněte, že ne každému se líbíte. Sto lidí, sto chutí. A naučte se žít se svými názory, ať jste podivíni či ne. Výjimeční může být všichni, protože výjimečnost se neschovává na jednom speciálním místě ani v žádné speciální osobě. Výjimečnost je všude, kde se ji někdo snaží najít.

Tumblr_mjkbq6w6oe1s0cgflo1_500_large

Ale hlavně chci žít na místě, kde neexistuje bolest, utrpení, osamělost. Kde se vám splní, co si přejete. Kde na ulici potkáte jednorožce. A kde najde svou spřízněnou duši luskutím prstu. Chci žít na místě, kde i když budu mít vše co jsem si kdy přála, bude mi život mít, vždy co nabídnout. Kdy se mé sny v minutě nerozplynou a kde nepřestane doufat, i když nenacházíme naději. Nezapomeňte, že perfektní místa nevytvářejí prefektní vzpomínky. Ale lidé, kteří v těch místech objevíme ano.

Tumblr_mjcwlmsujt1s6y0qho1_500_large

Lexie's Journal - Chapter 6 ,,just disappointed"

10. března 2013 v 19:04 | Lexie Weird. |  Lexie's Journal

I hate you ! the H is silent.

Jaký byl můj víkend? Dostanete se většího vysvětlení v celém článku. Začnu tedy pátkem. Pátek byla opravdová flákačka, nakonec jsem usnula bez tepu v oblečení, ve kterém jsem trávila celé dopoledne. Ráno jsem se probudila něco kolem třetí, když mi šla maminka vypínat notebook z výhružkou, ať už se to neopakuje. Ale i tak? Pátek jsem si užila. Dívala jsem se na filmy a probírala jsem se starým smetím v notebooku, což mě i chvilkami rozesmívalo. V sobotu jsem stávala něco kolem deváté. Když jsem před tatínkem zmínila, že bych si už konečně ráda koupila mé slibované brusličky, klopil zrak a máma vyletěla s tím ,,a kde budou mít otevřeno?", tak jsem se sbalila navrch, upravila se (nerada používám výraz namalovala, jelikož se ani moc nemaluju) a seběhla schody dolů s tím, ať zvednou ty své líné zadky, že za pokus to přece jen stojí. Hned v prvním obchodě "SOBOTA - ZAVŘENO". Začala jsem se domnívat, že měla máma pravdu. V druhém obchodě, bylo velkým nápisem OTEVŘENO. Skákala jsem radostí a vybrala jsem si brusle americké značky K2 Skates. Pokud je chceš vidět klikni zde.

Když jsme přijeli domů, byla jsem moc ráda, že mi na ně rodiče přispěli i několik korun. Protože jsem si brusle kupovala sama. Není to tak, že by mi nic nekoupili, ale do školy investovali fakt hodně a navíc mi budou nejspíš platit Francii, což je nějakých 8 000,-. Nemůžu po nich zkrátka chtít všechno. Navíc mám doma už jedny brusle, na freestyle, tedy agressive brusle (tak se říká bruslím určeným na skákaní na rampách a horší zacházení). Některým lidem se nelíbí jejich vizáž, je pravda, že mají strašně malé kolečka a vypadají legračně, ale jsou parádní. Mám je od značky VALO, kterou založili ti nejparádnější skateři. Byly tak 2x drahší. Fitnessky jsem si koupila jen kvůli normálnímu ježdění, protože jsem nechtěla jezdit na agressive bruslích. A ano, opravdu skáču na rampách a umím pár triků, proto se těším na léto. A jen pro informaci, můj nejhorší úraz bylo odřené koleno.

No a později v sobotu, jsem jela na kole cca 7 km do vedlejší vesničky. Kupodivu jsem na cyklostezce nepotkala ani jednoho cyklistu, asi jsem jediná tupá jezdit v takovém počasí? Možná to bude tím. Jela jsem za kamarádkou. Udělaly jsme si takové příjemné přespání ve třech (byla tam ještě jedna kámoška), koukaly se na filmy, smály se, mlátily se a pekly pizzu, která se kupodivu dala jíst. Šli jsme spát fakt pozdě a ráno jsme vstávaly brzo, dívaly se na horor Klíč, který doporučuju. A já jela na kole zpátky domů něco před polednem. Dojela jsem domů, kolem dvanácté a měla jsem jít s tím klukem, který bydlí tak daleko ode mě ven. Jenže? Našel 1502 výmluv k tomu, aby jsme ven nešli. Proč mi to dělá? Opravdu jsem očekávala, že ho obejmu, povím mu jak se mám. Naživo ne prostřednictvím telefonu. Tak moc jsem se těšila. Měla jsem vymyšlené, jak se obleču, učešu. A on mi půl hodiny před tím napíše, že nemůže? Vlastně spíš nechce? DONT KEEP CALM AND SLAP THAT BITCH HARD. Fakt mě zklamal. Nevím co na to říct? Asi, že nemám štěstí na vztahy? Maybe. Hraju si na uraženou, ignoruju ho, nejspíš jen pro dnešek, protože mě to přejde, jak se znám.

Pro dnešek je to jediný článek. Protože se musím učit literaturu a dopisovat dějepis. Mám v plánu to tu během týdne nějak předělat. Víc we♥it obrázků, jednodužší. Zkrátka sami přijďte se podívat. A děkuju za milé komentáře k předchozímu layoutu. Moc mě potěšily! Tak pro dnešek buďte zdrávi a užijte si neděli. Já si jí nejspíš užiju nad sešity, učebnicemi a SuperStar.

Vaše Lexie Weird.

Tumblr_inline_mj697blic21rnvwt1_large
Tumblr_mhgsn2cgoj1qmdlvho1_500_large
Něco pro něj.
Tumblr_mj3n05stlf1s71v0ao1_500_large
Tumblr_mhpbxnhbgw1s1aqajo5_500_large
Tumblr_m865e6gzlt1qa98nao4_r2_500_large
I want love like Lola&Kyle

Volný layout ― The Heaven

8. března 2013 v 18:52 | Lexie Weird.

Dneska jsem měla takovou tu prapodivnou grafickou náladu. A tak jsem začala dělat layout. Moc dlouho mi netrval je jednoduchý, ale nápad se mi líbí, zpracování o trochu míň, ovšem i tak se musím pochválit, že je to vůbec požitelné. Nejprve jsem si myslela, že to bude můj layout, ale jelikož se mi má stránka líbí taková jaká je a od růžovošedé se mi opouštět nechtělo. Dávám vám ho sem jako volný layout. Pokud ho kdokoliv z vás chce, stačí aby mi o něj napsal a požádala bych nějaký kontakt, prosím. Pokud se najde víc zájemců, bohužel. Vlastníkem bude jeden.

Pokud budete ten "šťastný", tak místo názvu mého blogu, tam bude váš. A ikonky do menu vám udělám jen a jen podle vaší potřeby, pokud budete chtít něco změnit, proč ne. Nebude se tomu bránit. Tak když tak napište, nezapomeňte na kontakt. K večeru přidám, možná ještě jeden článek uvidím, pokud se mi nebude chtít spát. Protože jsem dnes celý den mírně unavená.

Lexie's Journal - Chapter 5 ,,My mood"

7. března 2013 v 17:48 | Lexie Weird. |  Lexie's Journal

Rather be dead than cool.


Příjemné a dobré odpoledne Vám přeji moji drazí,

v minulém článku jsem byla little bit nepříjemná, podrážděná, zklamaná, zmatená, unavená, nedoceněná, tvrdohlavá...a jen bůh ví, co všechno ještě. Pak jsem si, ale šla lehnout na svojí postel, zachumlala se pod deku a usnula. Když jsem se probudila bylo mít líp, necítila jsem se tak nesvá a dokonce se i usmívala. Dneska i včera, už je to ovšem fajn. Víc než fajn. Už delší dobu, jsem sháněla knihu Wreck This Journal, ovšem nikde po knihkupectvích jsem jí nemohla najít. V neděli jsem zalezla do pokoje, a po pár minutách pátrání, šla oznámit mé mamince, že čekám někdy tento týden balík. Když jsem jí uvědomila o obsahu slíbila mi, že mi na něj přidá peníze a tak i děda, který seděl opodál. Těším se na tu knihu, jak malý Jarda. Zítra jdu na nákup do papírnictví a pořídím si fixy. Pamatuju si je, když jsem byla malá. Ale kupuji si je hlavně kvůli Wreck This Journal, protože ten rozhodně nechci mít černobílý a zdobený jen pastelkama. Koupím si tam nějaké dekorace, přemýšlela jsem nad nálepkama, pokud budou nějaké pěkné.

Nejvíc se těším na máminu reakci, až zjístí co jsem si to vlastně pořídila. Pokud to někteří neznáte. Tak Wreck This Journal je tvorba deníčku, ale ne ta kdy píšete, ale vyjadřujete své pocity kreslením. Jsou tam, jak to nazvat takové úkoly, 'challange'. Jako zaplňte celou stránku jedním slovem, políjte jednu stránku kafem a podobně. Strašně se těším na vyplňování této knihy. Navíc jsem tuhle knihu nikdy neměla v ruce a tak nemám ponětí, co mě vlastně čeká. Až jí budu mít přidám fotky a několik hotových/nehotových stránek, aby jste měli představu jak vypadá.

Co se týče dnešku, co k němu říct? Byl to den, jako každý jiný, až na nesnesitelné čtyři hodiny s paní učitelkou Kdyžseseknupoužijtereset. Nevím, zda to připadá jen mě nebo je to opravdu taková kráva. Mám úctu i respekt ke starším osobám. Ovšem takhle osoba, asi překročila dobu trvanlivosti. Má i dobré vlastnosti, je to obyčejná babička, která si ráda pokecá o svých vnoučatech a někde je 'milá', i když jen na chvíli, opravdu je milá. Ale má vlastnost, kterou na lidech nemám ráda. Nenachází v člověku to dobré, ale jen to špatné. Vaše nervy postupně překousává jako kreček televizní kabely. Všechno jste stihli, všechno máte a jsem sami za sebe celkem rádi, ten Náladorušič přijde a řekne vám, jak to celé máte špatně, i přestože nemáte. A co můžete dělat? Držet hubu, svírat pěsti, mít nohy v teple a udělat přesně to co řekla. Jak epické opravdu. Ale nicméně ona je na tom dlouhém seznamu lidí, co mi kazí náladu, až někde na konci, takže mě nedokáže naštvat.

Takže hlavu vzhůru, nahodit nefalešný úsměv a užívat si svůj/Váš život! :)

Tumblr_mho9ahlmfz1qzw8ngo1_1280_large
Tumblr_mhh810xvxu1rbwv23o1_500_large
Tumblr_mhfs4re4d81rly28so9_500_large
Tumblr_m26p4s1v1c1qc6kkto1_500_large_large
Tumblr_mhd698karn1qip75no1_500_large

Hodnocení blogu ― AnnyDonutkova (druhý hodnocený blog)

5. března 2013 v 23:08 | Lexie Weird. |  Rating of Blog
Tak tedy druhé hodnocení. Zapisovat se můžete stále, ale chvíli si hold budeme muset počkat, dokonce i ti, co se zapsali mezi prvníma, omlouvám se, že si blogy vybírám náhodně a nejedu podle pořadí.

Nejprve jsem hodnila blog od Sydney, na mé hodnocení se můžete podívat zde. Hodnocení jsem si vychutnala a komentáře mě velice potěšily. Jako další blog jsem si vybrala blog majitelky Aničky neboli Anný Donůtkové, který nese adresu annydonutkova.blog.cz, blog jsem zvolila jako druhý především kvůli majitelce a jednoduchosti, kterou vyzařuje.

Pustím se tedy do hodnocení jestli mi dovolíte.


Tento blog mám moc ráda. Hlavně díky tomu, že se Anička vyhnula jakýmkoliv klišé na layoutech a zvolila jednoduchý styl. Blog vypadá na první pohled velmi jednoduše, prostě, ale když opomenete vzhled a zabrousíte do obsahu blogu, články, které obsahuje si prostě vychutnáte a budete je přímo hltat. Když jsem na link této stránky klikla poprvé, blog mě ničím nezaujal. Připadal mi trochu, jako když otevřete nový dokument ve wordu nebo v grafickém programu zvolíte 'Nový..', ovšem to se změnilo, když jsem začala číst. Adminka blogu píše poklidným stylem, je hladící na duši. Píše zážitky ze svého života aneb deníček. Já osobně ho mám ráda, nevím jak adminky fan-blogů či ostatní. Ale já se strašně ráda poznávám s někým tímto způsobem, že si přečtu několik jeho okamžiků, momentů a zážitků. A proto mě baví číst deníček od Anný. Baví mě listovat v jejím blogu a číst staré články.

Zabrousila jsem tedy do historie blogu. A četla články jako Wishlist. To mě přivádí na otázku ,,Máš vše co sis přála?". Nebo na články, kde jsou tvoje fotografie. A to mě přivádí na myšlenku, že se k tobě tvůj blog hodí, a že máš nádherné vlasy. Jeden článek z Ledna roku 2012 absolutně popisuje mé pocity a to článek Ron Pope - A Drop In The Ocean. Další články mě nutí číst i další články. Strašně ráda čtu tvé starší články s rubriky # staré zápisky - oblíbené písničky, protože jsou tam sem tam i skvělé typy, na to co si pustit (Tony Oller - Some Like You by Adele, trochu od věci, ale asi tě miluju:D). Recenze na filmy si napsala skvělé, což mi připomíná, že jsem dlouho neviděla Jennifer's body. To že jsi fanynka The Vampire Diaries jen potvrzuje proč se mi tak líbí tvůj styl psaní a celkově proš si rozumíme. Mimochodem jsem fanynka Steleny a nemůžu se dočkat 15. března na vyplou Elenu a taky je mi jí líto. (reakce na tento článek, btw ten obrázek se tam hodí, ještě z jednoho důvodu, a to že se v TVD něčím takovým živí Stefan, Caroline :D)

Líbí se mi, že si do svého blogu zapojila i svého přítele a udělala mu vlastní rubriku, je to ostatně skvělý nápad. A strašně ráda si přečtu něco i od kluka, kterého jsem tu za těch pár dní nepotkala snad žádného, tudíž je to takové velmi příjemné oživení. Je mi docela líto, že máš tak málo článků, byla bych moc ráda, kdybych jich na tvém blogu viděla co nejvíce, abych měla co číst. Sem tam bych také uvítala do článku i nějaké fotografie/obrázky nebo barvy, aby se tvůj blog trochu rozesvítil. A podle mě si zasloužíš větší návštěvnost, takovou jakou jsi měla dříve, předtím než si skončila. Kdybych měla tvůj blog shrnout pár slovy, řekla bych, asi V jednoduchosti se skrývá krása.

Tak to bylo již druhé hodnocení. Jsem ráda, že se zapsaly zrovna takové blogy. Hodnotí se mi fakt dobře, i když si příjdu strašně hodná, nejde si pomoct, vám něco vytknout a mnohdy ani není co.

• Jak na tebe blog působí?
• Jakou by jsi mu dal/a známku? (známkování jako ve škole)
• Co se ti na něm nejvíce líbí?